Slavný francouzský chemik Antoine Lavoisier (1743–1794) se zabýval i meteority a dospěl při tom k pozoruhodnému závěru: vznikají působením blesku. Jeho autorita vedla k tomu, že francouzská Akademie – nejváženější vědecká instituce své doby – vyjádřila přesvědčení, že „kameny z nebe padati nemohou, neb tam žádné nejsou“.

Nepohnulo s ní ani svědectví 300 osob, které roku 1790 viděly padat meteorický déšť nad obcí Barbotan v kraji Bordeaux. Na výpověď samotného starosty prý její představitelé reagovali slovy: „Je třeba politovat obec, jejíž představitel i v našem osvíceném století věří, že z oblohy padá kamení.“ Krátce na to Akademie dokonce vydala rozhodnutí, že se těmito případy už nebude zabývat.

Historka o omylu ctihodných akademiků je všeobecně známá, mnohem méně se ale ví, jak záležitost s meteority dopadla. V dubnu 1803 se nad francouzským venkovem nebe znovu rozzářilo. Tentokrát kosmický návštěvník poctil obec ĿAigle v Normandii, kam za dramatických světelných i zvukových efektů dopadlo 37 kilogramů kamení. Do případu se vložil sám francouzský ministr vnitra a do ĿAigle vyslal mladého fyzika Jean-Baptiste Biota, aby záležitost důkladně prozkoumal. Ten vyslechl svědky, mezi nimiž nechyběli ani ctihodní představitelé místní správy, a provedl chemické analýzy, aby jejich výsledky porovnal s jinými nálezy, k nimž došlo již dříve za stejných okolností. Tentokrát nebylo pochyb: materiál je skutečně mimozemského původu. Skutečná věda nakonec přece jen zvítězila nad akademickou arogancí.

Ani to ale nezabránilo americkému prezidentovi a amatérskému vědci Thomasu Jeffersonovi, aby netrval na starém dobrém omylu podepřeném autoritami. Když profesor Benjamin Sillman z univerzity Yale zveřejnil zprávu o pádu meteoritu ve Westonu (Connecticut) roku 1807, reagoval na to prezident slovy: „Spíš uvěřím, že americký profesor lže, než tomu, že kameny padají z nebe.“